„I was made for lovin´ you baby, you were made for lovin´ me.“ Měl jsem opřené čelo o chladné okno. V uších jsem měl walkmana a poslouchal svoji oblíbenou skupinu. Můj pohled spočíval na kapkách, které byly na okně. Byly mnohem zajímavější než konverzace mé rodiny. Sledoval jsem dále závody několika kapek, dokud mi má mladší sestra nestrhla z uší sluchátka. Ihned jsem ji probodl vražedným pohledem. Nesnáším, když mě někdo ruší během poslechu hudby. „Wille!“ oslovila mě a zazubila se. Tedy moc ne. Je jí pět a nemá dva přední zuby. Ignoroval jsem ji a listoval jsem si ve francouzském slovníku. Ona něco zamrmlala, ale to jsem už četl slovník a nevnímal ji. „Bonzjor Grand uh,“ vysoukal jsem ze sebe. Otec se ironicky zachechtal. „Nemyslel jsi: Bonjour Grand -mère? No, u babičky budeš celé letní prázdniny, tak s tou francouzštinou něco dělej,“ doporučil mi. Potichu jsem si povzdechl. Ne, že bych babičku neměl rád. Dlouho jsem tam nebyl a ani se neozval. Začal jsem se dokonce těšit. Pokud tam zas celé letní prázdniny neproležím v posteli jako posledně, tak to bude něco, prolétlo mi hlavou a sledoval jsem z okna, jak venku lije jako z konve.
Byli jsme už za hranicemi Francie. Oči se mi zavíraly a já měl pocit, že jsem prospal polovinu cesty. Vzbudilo mě házení auta. To mě donutilo otevřít oči. Z okna jsem viděl dědinu. Po dalších deseti minutách cesty jsme zastavili. Otevřel jsem dveře auta a protáhl jsem se. Naskytl se mi výhled na trochu zastaralý baráček. Byl dvoupatrový a loupala se z něj omítka. „Nic se tu nezměnilo,“ vyrušila mě matka, která vylézala zrovna z auta. Otec už vytahoval moje zavadla z kufru. „Mhm,“ zamumlal jsem na souhlas. „Tak Wille, pomáhej babičce a buď hodný,“ rozloučila se matka a líbla mě na čelo. „Jo, mami,“ řekl jsem trochu otráveně. Ne, že by se mi tu nelíbilo. Jsou tu velké lesy a pole, ale prostě tu nikoho neznám. Už jsem si zvykl na město plné lidí… S obavami jsem vešel do domu.
V mém starém pokoji se nic nezměnilo. Kytičkové tapety. Jedno okno. Trochu menší postel, jejíž povlečení ladilo s tapetami. Na stěnách visely moje fotografie z dětství. Natáhl jsem ruku k jedné z nich, když v tu chvíli se otevřely dveře. „Oh, Wille, ty jsi ale vyrostl,“ řekla babička s úsměvem na tváři. „No jo. Už mi je šestnáct,“ vysvětlil jsem jí se smíchem. Babička mi pomohla vynést zavadla. Řekla, ať si vybalím až zítra, že už je pozdě. Poslechl jsem ji a popřál jí dobrou noc. Lehl jsem si na vrzající postel. Po chvíli se ozvala hlasitá melodie. Mám rád hudbu, ale na můj vkus bylo už příliš pozdě. Trochu rozhněvaný jsem se podíval z okna, abych zjistil, odkud se ten hluk ozývá. Ze svého okna jsem měl výhled přímo na okno sousedů. Zaostřil jsem a uviděl klučinu sedícího u piana. „Někteří se tu snaží o spánek,“ okřikl jsem ho a on ihned přestal hrát. „Omlouvám se. Nevěděl jsem, že tu bydlíš,“ zazubil se na omluvu. „Jsem tu jen na prázdniny,“ reagoval jsem. „Oh, aha … jsem Charlie,“ dodal po chvilce trapného ticha. „William,“ představil jsem se i já. Nakonec jsme si docela dobře popovídali. Zjistil jsem, že se sem s rodinou přestěhovali za lepším životem. Že trpí astmatem a že má kočku jménem Cherie. Charlie měl hodně energie. Chtěl si ještě povídat, ale já naši konverzaci utnul tím, že jsem ospalý. Popřáli jsme si dobrou noc a já jsem zavřel okno. Usínal jsem s nadějí, že mám nového kamaráda.
Tyto prázdniny jsem si užil víc než kdykoli dřív. Ze mě a Charlieho se stala nerozlučná dvojka. Často ale jezdíval s rodinou na nějaké „výlety“, jak tomu říkal. Když jsem se ptal, kam jezdí a jestli bych někdy mohl také, tak mě jen odbyl slovy: „Teď ne, Wille.“ Dnem i nocí mi to vrtalo hlavou. Co je na tom tak tajné, že mi to nechce říct? Nechtěl jsem ho však moc dráždit. Myslím, že to souviselo s jeho rodiči. Často se hádali. Vždy, když jsem se s Charliem sešel po tom jeho výletu, vypadal sklesle, smutně a často se ztrácel ve svých myšlenkách. Nechtěl jsem na něj tlačit. Než jsem odjel zpět domů, věnoval jsem mu svoji e-mailovou adresu se slovy: „Abychom spolu zůstali v kontaktu. A kdyby sis chtěl promluvit o… uhm… tamtom…“ On se jen lehce usmál. To bylo naposled, co jsem ho viděl.
(pokračování v příštím čísle školního časopisu; autorský text v původním znění)