V rámci kulturních a společenských aktualit byli studenti oboru cestovní ruch osloveni s výzvou, aby ti, v nichž dřímá umělecký talent, využili své schopnosti a zapojili se do literární soutěže pořádané DDM Třebíč.Devět studentů se této výzvy chopilo, zamyslelo se a vytvořilo devět povídek, které budou soutěžit v kategorii III – střední školy. Přinášíme vám jeden z příběhů, který – jak jinak – souvisí s cestováním. Věříme, že se vám bude líbit.
JAK JSEM CESTOVALA
Když cestovat, tak jedině autem, prohlašovala jsem vždy a všude. Představa cestování v nechutném vlaku, ve kterém můžu potkat akorát tak nevrlého průvodčího nebo matky s uřvanýma děckama nebo prostě kohokoliv divného, mě prostě děsila. Jízda autobusem, který bude řídit unavený nepříjemný řidič a pak si ke mně sedne smrdící člověk a bude si chtít ještě nedejbože povídat, to mě taky děsí. A proto jsem vždycky souhlasila, že s někým někam pojedu pouze, pokud má auto a je ochotný ho vzít a řídit. A hned jak to šlo jsem si udělala řidičák. Řidičský průkaz tedy mám, mám i auto, které sice není tak nové jak ten průkaz, ale hlavně, že je, a že jede! Teď už jenom čekám na příležitost, která mi umožní si to užít.
Hned asi týden po závěrečkách v autoškole je to tady. Pozvání na oslavu narozenin, na chatu s přespáním. V Českém ráji, poblíž zámku Humprecht, to jsem nikdy neslyšela, že takový zámek máme v Česku. Čtu na internetu: zámek vystavěl italský architekt Carlo Lurago… letní a lovecké sídlo pro hraběte Humprechta … styl raného baroka, prvky pozdní renesance a manýrismu… Stavební pojetím naprosto nezaměnitelný.. ojedinělá památka, kterou si s jinou nespletete..
Koukám na mapu kde to je, no, trochu dál to je, to přiznávám, ale já to zvládnu a těším se. Slíbím kámošům, že určitě dorazím, ano, koupím dárek, bez něj by to nešlo, všichni moc děkují, že to zařídím, a já to samozřejmě opravdu zařídím. A máme tady pátek odpoledne, balím spacák, deku, kartáček na zuby, hřeben, chipsy a hlavně ten dárek, to by byl průser, kdybych ho zapomněla. Do batohu ještě přidávám láhev vody a cítím se připravená. Vlastně ještě kudy pojedu? Zas koukám na mapy.cz a vidím, že mám tři možnosti. Jet na Prahu a pak na Mladou Boleslav, nebo na Kolín a na Mladou Boleslav, anebo na Pardubice na Mladou Boleslav. Takže jedu na Prahu.
Sedám, startuji a nic! Auto nestartuje?! Druhý pokus vyšel a já jedu směr Okříšky a Jihlava. Jede se mi hezky, jsem ale ve střehu, přece jen jsem toho zatím moc nenajela. Projíždím Jihlavou a na přístrojové desce se rozsvítí červená kontrolka. Trochu znejistím, nevím co znamená, kousek je vlakové nádraží, tak tam zastavím. Koukám na google co ty kontrolky znamenají, moc chytrá z toho nejsem. Zkusím nastartovat a ono nic! Jako fakt? Auto nejede? Aspoň, že stojím na dobrém místě, nikomu nevadím, asi tady můžu stát, ale co teď? Já se tam dostat musím, mám ten dárek, všichni s tím počítají, že přijedu a dovezu ho. Co teď? Volám kámošce, že mi nejede auto a ona úplně klidně řekne: “Hej, kámo, tak sedni na socku!” V první chvíli nevím co tím myslí a pak mi to dojde.. Ukončím hovor a tupě koukám před sebe. Asi mi vážně nic jiného nezbývá, ale jsem zoufalá. Koukám do mobilu na jízdní řády. Je čtvrt na čtyři, tak co mi teda jede. Jede, za dvacet minut, vlak jménem Renesance. To jsem teda nevěděla, že vlaky mají jména. Ježíš, to je daleko, kolikrát budu muset přestoupit? Jsem hrozně vzteklá a naštvaná. Třikrát: V Havlíčkově Brodě, v Kolíně a v Mladé Boleslavi. Vida, tak se podívám i do Kolína, říkám si trpce. Otráveně lezu z auta, beru si batoh a jdu do haly. Jsem úplně bez nálady. Kde se kupuje lístek? Aha, u nápisu Pokladna. “Vlak již čeká, můžete nastupovat,” usmívá se pokladní. Já se neusmívám, ale ji to vůbec nerozhodí. Vlak je hezký, čistý, v duchu si trochu opravuji své mínění o nechutných vlacích. Vyrážíme směr Havlíčkův Brod. Moje rozladěnost trochu mizí. Venku svítí sluníčko, vlak hezky rytmicky klape. Skoro bych usnula. Přibližně za dvacet minut jsme tam. Vlakové nádraží v Havlíčkově Brodě se mi zdá dost nepřehledné. Konečně přijíždí můj vláček. Tenhle spoj bude delší než ten předešlý, pojedeme víc než hodinu, říkají jízdní řády. To mě ještě víc otráví. A tak jedeme a přijde pan průvodčí a hezky se na mě usmívá a kontroluje jízdenku, ale jinak nic neříká. Projíždíme Světlou nad Sázavou, Golčovým Jeníkovem a pan průvodčí se přijde zeptat, jestli je všechno v pořádku a pořád se tak usmívá. A já se taky usmívám, sama se tomu divím, ale prostě se usmívám. A hned jak jsme vyjeli z Čáslavi se přijde zase zeptat a pořád se tak hezky usmívá. A to už jsem nevydržela a zeptala se ho jestli se takhle pořád na všechny usmívá? A on že spíš jo, ale na mě že se mu usmívá tak nějak líp než na ty ostatní. A že už viděl spoustu cestujících, ale já že mu nějak do toho vlaku nějak nepasuju. A jestli mu nechci říct, co v něm dělám? A já, světe zboř se, jsem si s ním začala povídat! A řekla jsem mu o tom, jak nesnáším vlaky a autobusy, a jak jsem chtěla jet autem a jak to auto stojí v Jihlavě a jak já budu celé odpoledne přestupovat. A on se smál a přikyvoval a moc mu to slušelo. A pak se najednou trochu lekl a povídá: “Kolín” a já se taky lekla, protože musím vystoupit a slyším jak říká: “Dáte mi na sebe číslo?” A slyším sebe jak odpovídám: “Jasný”. Hezky se rozloučíme a já vystoupím. Kolínské nádraží je krásné, mám hrozně dobrou náladu, je to náhodou moc fajn, takhle cestovat a potkat lidi co se usmívají. Kouknu do haly. Nahoře na zdi pod oknama vidím nějaká sgrafita dělníků. Vezmu mobil, že si o tom něco přečtu a na displeji zpráva: Ve vlaku mě to baví pořád, ale dneska mě to z Brodu do Kolína bavilo ještě víc! Za chvilku už sedám do vláčku směr Mladá Boleslav. Z cesty toho moc nevím, protože si skoro pořád píšeme.
V 19.25 hod. jsem opustila nádraží Mladá Boleslav a krátce po osmé jsem byla v Sobotce. Tady na mě čekaly kámošky s autem. Hrozně mě litovaly jaké jsem musela mít příšerné odpoledne.