Albín Bráf sehrál důležitou roli hned v několika odvětvích. Nebyl jen učitelem a ekonomem. Na formování jeho politických názorů měl vliv nespočet faktorů.
Byl například velkým vlastencem a podporovatelem českého jazyka, s jehož výukou se dopodrobna seznámil při studiu na akademickém gymnáziu v Praze. Významnější roli pak nepochybně sehrálo období, kdy si přivydělával doučováním několika lidí z řad české konzervativní šlechty.
Patřil také ke členům staročeské (Národní) strany, což silně ovlivnilo jeho politické směřování a veřejné angažmá. Vrchním staročeským představitelem byl v dané době jeho nastávající tchán František Ladislav Rieger. Staročeši se vyznačovali umírněnými postoji a s nimi souvisejícím postupným prosazováním české autonomie v rámci Rakouska-Uherska. Přestože si Bráf na stranických myšlenkách zakládal, nebyl zdaleka tak konzervativní jako většina jeho spolustraníků. Patřil totiž k jiné generaci a nebál se přijmout rozumné kompromisy od radikálnějších mladočechů. Postupem času upevňoval své stranické postavení a později se dokonce stal hlavním představitelem strany.
V roce 1883 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu a zůstal v něm až do roku 1895; během svého mandátu pracoval i ve výboru zemské správy.
Jedním z klíčových prvků Bráfovy politické vize byla sociální politika, přičemž stát považoval za důležitý nástroj pro ochranu chudších vrstev společnosti. Ve sněmu se zabýval otázkami veřejných nemocnic, chudobinců a pracovních ústavů. Ve svých odborných pracích navrhoval mechanismy pojištění dělníků a systém státní zodpovědnosti za sociální péči. Politika pro něj byla nástrojem, jak zlepšit životy lidí kolem sebe – a to se snoubilo s jeho přesvědčením o ekonomické a národní soběstačnosti.
Právě ekonomická soběstačnost Čechů byla pro Bráfa klíčová. Jeho heslo „svůj k svému“ znamenalo podporu domácích podniků a finančních institucí. Aktivně se podílel na zakládání Zemské banky Království českého a podporoval vznik družstev, která měla pomoci živnostníkům a zemědělcům.
Největšího uznání se dočkal roku 1905, kdy byl jmenován doživotním členem panské sněmovny, tedy politického orgánu, který měl vliv v rámci celé monarchie. Jeho politické úspěchy mu nakonec v roce 1909 napomohly k získání funkce ministra orby. Během svého funkčního období se snažil být nápomocný své vlasti a podporovat zájmy národního hospodářství. Ve stejné době se ale dozvěděl o potlačování výuky českého jazyka v alpských zemích, a tak na protest podal demisi. Do funkce se nakonec navrátil v roce 1911. Návrat do funkce nevycházel z jeho vlastní iniciativy, nýbrž z vyvolaného nátlaku, kterému nakonec podlehl. Ve výkonu funkce však setrval pouze rok, protože 1. července 1912 zemřel.
Za svoji politickou kariéru se Albín Bráf zasloužil o mnohé. Podílel se tak nejen na zhotovení Zemské banky, ale i statistických úřadoven a několika chudobinců. Jeho činnost navíc ovlivnila řadu budoucích státních představitelů, a tak jeho odkaz setrval i po následující generace.
Jeho politická aktivita tak kombinovala odborné ekonomické znalosti se silným národním a sociálním cítěním.