„Šlápla jste mi na nohu, slečno,“ ucedil muž podrážděně. Jeho rty se zkřivily do nebezpečné grimasy. Oh, proč se dívám na jeho ústa? Když jsem však upřela pohled do jeho pronikavých hnědých očí, modlila jsem se, aby nepostřehl, jak jsem zalapala. Shlížel na mě téměř ze dvoumetrové výšky a já se nedokázala odvrátit. Bylo to tak intenzivní. V břiše jsem ucítila neznámé horko.
Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě svírá pažemi. Nejspíš, abych na něj neupadla. Zdešeně jsem ucukla, abych se vymanila z jeho sevření. „Připletl jste se mi do cesty, pane. Měl byste si dávat větší pozor, kam šlapete!“ odvětila jsem neméně nelítostným tónem a smetla ze šatů neexistující smítko přesně v místě, kde mě ještě před chvílí hřála jeho dlaň.
Uchechtl se a stále ze mě nespouštěl oči. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem v nich nezahlédla záblesk opravdového pobavení. Cítila jsem, jak se mi jeho pohled propaluje do tváří. Uvědomila jsem si, jak mu rudnou studem. Nejspíš právě posuzuje mou pihovatou pleť. Tak dost!
Přesně v okamžik, kdy jsem se od něj otočila, mě někdo popadl za zápěstí. Se zděšením jsem spatřila svého padesátiletého obdivovatele. Nemohla jsem tomu uvěřit. Z bláta do louže. „Tak tady jste, Viktorie!“ zaskřípal zuby. V tu chvíli si uvědomil přítomnost mého společníka. „Vikomte, je mi nevýslovnou ctí,“ prohodil a jeho sarkasmus jsem cítila všude kolem jako elektřinu. „Moje partnerka mi slíbila tanec a zrovna mi šla vstříc. Když nás omluvíte.“
Jak nevýslovně odporné, pomyslela jsem si. To raději umřu sama někde na venkově mezi prasaty. Vikomt se právě chystal něco říct, ale usmyslela jsem si, že mu nedám příležitost. Nenechám se v jeden moment urazit dvěma namyšlenými muži. „Právě naopak,“ odsekla jsem. „Zrovna jsem se chystala vás odmítnout, Ludvíku,“ pohlédla jsem tomu opovážlivci zpříma do očí a vychutnávla si hněv, který v něm vzplanul. Tím, že mě oslovil vlastním jménem, si dovolil příliš. Oplatila jsem mu vlastní medicínou.
Pak jsem vyšla v ústrety vikomtovi a spadla ze mě veliká tíha, když uchopil mou ruku a odvedl mě na taneční parket. Buď jsem se právě odsoudila k zatracení, nebo nad tím raději nechci ani přemýšlet. „Pane,“ uklonila jsem se a nechala se strhnout do víru tance. Když mě vikomt objal, znovu jsem pocítila to hřejivé mravenčení v břiše. Co jsem to udělala? „Mám pocit, že toto vaše neplánované setkání vám bylo osudové, slečno,“ zašeptal mi při otočce do ucha. Ta slova ve mně cosi probudila. Usmála jsem se od ucha k uchu a hodila všechno za hlavu.
(Text ponechán v autorském znění.)