Létají vločky venku a samy nemají zdání, co teď v zimě je k mání. Listy už dávno spadly, duše už vítr odvál; jen jednu dušičku, zcela maličkou, tam nechal. Tam ta dušička čeká, tam sama neví proč. Vítr ji jedinou neodvál. Co jiného na ní bylo, že onen vánek to nezaujalo? Co teď sama duše doma po louce chodí, sama tam bloudí?
„Psst, psst,“ šeptá hlásek. Otočí se samotinká dušička, ale nikdo není za ní. Tečka. Co je to za šprýmy, co je to za hraní? Ptá se dušička. Nikdo neodpovídá, nikdo tam není. Ze země stoupá hustá mlha, na duši přitom smutek šplhá. Jen mráz, je zima, i vločky šly spát. Nemá koho sledovat, nemá koho poslouchat, tak vydává se úzkou cestou.
Hned kapky, co ještě nezamrzly — co ti ostatní, co z toho neštěstí vyvázli? „Pojď sem, pojď k nám,“ povídá hlásek. Najednou vzhlédne, co nevidí: kolo sedmikrásek. Louka se změnila rázem, vše okolo též; letní teplý vánek je toho důkazem. Hlásek přibývá, ale stále jsou neviditelní.
Nevinná duše se rozhodla odejít, opustit bláznovství, opustit zmrzlé či změněné království. Vidí tu broučka, malého kloučka. Chtěla by si, duše, jednou broučka do dlaně vzít, chtěla by někdy lidské ruce mít; tělo, vlasy plavé, také rudé tváře žhavé. Co dala by za to, cítit vůni trávy, nebýt průhledná jako špatná lež. To vše běhá duši v hlavě.
Najednou slyší zase ten hlas: „Blázen jseš, prý špatná lež, nikdy lidskou bytostí nemůžeš být. Chtěla bys zpátky svoje tělo mít.“ A tak žalem duše se rozplynula. Ta tehdejší mlha na ni ale nikdy nezapomněla.
(Text ponechán v autorském znění.)