Bublinky ledové ztichly a už ani nevydechly.
Prochází venku, tiše si zpívá, na ledové drahokamy zálibně se dívá. Ptáčci si nepovídají, hmyz zahlédl velký mráz.
Kde všichni jsou? To zajímá nás.
Zatímco bledá dívka kráčí si lesem, náhle všímá si, že nic už neprolézá mechem. Úplné ticho, nikde ani špitnutí, jen studená prázdnota. Všichni jsou pryč, není tu nic, nic — jen ty krystaly, ty drahokamy, nic víc.
„Pojď se mnou, pojď se mnou domů, schovává se tu spousta démonů, čekajíce na chlad a mráz,“ povídá dívce jasně nahlas.
Pomaloučku cupitá, bílým pláštěm zakrytá, jde dívenka. A to ono za ní, myslí si dívenka, že celé je to zvláštní. Neviděno, neslyšeno, ono to stvoření jde tiše za ní. Co teď jí v hlavě běží, sama nemá zdání. Otočí se dívenka, ta promrzlá panenka, vidí, co není, slyší, co není, nemá ani malinké podezření, že s ní tam ona bytost není. Nevšímá si dál, kráčí lesem.
Tu on ptáček na zemi kouká, nehne s ním ani vítr, co fouká. Ptáček je nemocen, létání neschopen. Co chudáček zpěváček počnout si má? To si tam dívenka tiše špytá. Neví, proč on nelétá, ten chudáček ptáček.
Inu, vzala ptáčka do dlaně a dále odchází lesem, ptáčka nese. Stvoření následuje panenku, chudou, chudičkou dívenku. Jak ptáčka nese a on smutný je, ten smutek se rychle přenese. Dívenka vychází z lesa, je chorá, je nemocná. Ptáčka, toho chudáčka, ona od nemoci osvobodila a sama na sebe nemoc shodila.
Ten ptáček odletěl, nechal ji tam, teď letí si sám, a ono stvoření s dívenkou zůstává dál.
Chorá dívenka a ono stvoření prošly celý les až k malému stavení. Když na práh došly, dívka upadaje na zem, prozábla až na kost mrazem. To stvoření pomoci nemohlo, tak dívku do světnice odneslo a samo se do mlhy rozešlo.
Text ponecháván v autorském znění