Sledovali jsme, jak nám před nosem odjíždí poslední večerní vlak. V tu chvíli nám došlo, že jsme zůstali sami na opuštěném nádraží. Vítr si pohrával s odpadky na peróně a světla začala poblikávat. Můj mobil ukazoval jedno procento baterie, Robin ten svůj odpoledne utopil v kašně. Zůstaly nám dně možnosti. Buď budeme čekat do rána, nebo se pokusíme najít jiné spojení. „Tenhle jste stejně chytit neměli,“ ozvalo se za námi, ale nikde ani živáčka. Jen staré nádražní hodiny se zastavily přesně na půlnoci. Ozvalo se zahoukání na vedlejší koleji, skřípavé zvuky brzd a kovové zadunění, až jsme oba nadskočili.
Spatřil jsem vlak. Jiné barvy než ostatní. Robin se stále ještě ohlížel po zdroji toho hlasu. Nikde nikdo. „Fredy, tohle se mi nelíbí,“ řekl Robin. „Je to divné,“ usoudil jsem. Museli jsme se rozhodnout. Zůstat zde na nádraží, nebo nastoupit do neznámého vlaku? „Robine, uvnitř bude bezpečněji,“ řekl jsem.
„A to víš jak?“ zeptal se mě. „Nevím,“ odpověděl jsem. Přesto jsme se rozhodli vsadit na neznámý vlak.
Uvnitř seděli lidé. Nebylo jich moc, ale alespoň zde nebudeme sami. Našli jsme si volné místo. Vedle našich sedadel seděla starší paní. „Dobrý večer,“ řekl Robin. Nic. Paní se nepohnul jediný sval na tváři. Tak jsme si jí nevšímali. Vlak se rozjel. Byl jsem velmi unavený a Robin na tom nebyl o moc lépe. Opřel si o mě hlavu. Do pár minut usnul a mě po chvíli potkala stejná věc.
Ze spánku mě probudil Robin. „Vstávej, Fredy! Kde to jsme?“ Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že vlak dojel do nějakého tunelu. Všude byla tma a ve vlaku už nikdo nebyl. „Robine, neboj se,“ uklidňoval jsem ho. V tom někdo silně zabušil na dveře vlaku. Oba jsme nadskočili. „Vystupte z vlaku!“ ozvalo se hlubokým hlasem. Vstal jsem. „Nechoď tam, Fredy,“ naléhal Robin. „Nemůžeme tu přece zůstat, Robine,“ odvětil jsem. Jakmile jsem otevřel dveře vlaku, někdo mě silně popadl a vyvlekl ven. Podle Robinova křiku jsem usoudil, že je na tom stejně. „Robine!“ křičel jsem. „Robine, kde jsi?“ Nikdo mi už neodpověděl. Na hlavu mi dali pytel. „Nevrť se tak!“ stěžoval si můj věznitel.
Dovlekli mě do oslnivě bílé mistnosti. Na druhé straně stáli tři lidé oblečeni v bílé. Vlekli mě ke kovovému stolu. „Ne, prosím,“ naléhal jsem. „Neubližujte mi.“ Nikdo nic neříkal. Přivázali mě ke stolu. Přistoupila ke mně osoba. „Teď se zhluboka nedechni,“ řekla. Ucítil jsem štípnutí v levé paži. Když jsem otočil hlavu, dal jsem se do breku. Na konci místnosti byl Robin. Taky ležel na stole. Právě mu jedna osoba v bílé vytáhla z hrudi něco červeného a odcházela pryč.
V tu chvíli jsem to pochopil. Tam na nádraží jsem si zvolili špatně. Vlak nás místo domů odvezl až na samý konec. Tady naše cesta končí.
(Text je ponechán v autorském znění.)