***
Psal jsem mu každý den. Charlie se někdy neozval i tři dny. Dělal jsem si starosti. A to jsem ještě netušil, že se od února neozve vůbec. Snažil jsem se s ním navázat kontakt. Nic. Musel jsem vydržet do července.
1. července. Konečně. Už se nemůžu dočkat. Celou cestu jsem si pouštěl kazety se skupinou Kiss ve svém walkmanu. Koukal jsem se z okénka na míhající krajinu. Měl jsem na Charlieho tolik otázek. Někdy mi to nedalo spát. Proč si se mnou přestal psát? Otravuji ho? Zapomněl na mě? Dojeli jsme před jeho dům. Vyletěl jsem z auta. Málem jsem zakopl, jak jsem běžel. Začal jsem zvonit jako smyslů zbavený. Nic. Už jsem chtěl zvonit znovu, když v tu chvíli mi otevřela jeho máma.
„Williame –“ „Dobrý den! Je Charlie doma?“ skočil jsem jí do řeči. Ona nic neřekla, jen mě pohybem ruky pozvala dál. Věnoval jsem jí zmatený pohled, ale šel jsem dovnitř. „Williame, co kdybys šel do Charlieho pokoje? Za chvíli tam přijdu. Musím ti něco říct.“
Nic jsem nenamítal. Bylo to divné. Trochu jsem se bál se na něco zeptat. Paní Evansová vypadala, jako by týden nespala. Napadlo mě, že se třeba Charlieho rodiče rozvedli. Už minulý rok jim to neklapalo. Třeba Charlie bydlí se svým otcem… Došel jsem do Charlieho pokoje a sedl si na jeho postel. Hned jsem se zvedl, protože jsem ucítil, že sedím na něčem tvrdém. Bylo to pod peřinou. Knížka. Vzal jsem ji do rukou. Otevřel jsem ji. Po přečtení pár stránek jsem zjistil, že je to deník. Úsměv mi přeletěl po tváři, když jsem si všiml, jak hezky o mně píše. Došel jsem v deníku k datu, kdy byl Charlie celý týden pryč. Nikdy mi neřekl, na jakém výletě tehdy byl. Vím, že se to nemá, ale moje zvědavost byla větší, než byl hlas mého svědomí.
„29. července. Chemoterapie. Už zase. Slíbil jsem Willovi, že s ním pojedu na kole, ale mám pocit, že si zde ještě chvíli pobudu.“
Zatajil se mi dech. Charlie a chemoterapie? Proč? Hlavou se mi honily tisíce otázek. Třesoucíma se rukama jsem listoval v deníku. Všechny ty „výlety“ byly lež. Došel jsem k poslednímu zápisu z ledna tohoto roku. Vtom jsem uslyšel jemné zaťukání a otevírání dveří. Paní Evansová si ke mně pomalu přisedla. Chvíli jsme seděli mlčky.
„Proč ty zápisky v lednu končí?“ řekl jsem pak do ticha a cítil jsem slanou vodu stékající po tvářích. Paní Evansové se také leskly oči, když odvětila: „Měl rakovinu plic.“ Ucítil jsem dvě paže, jak mě svírají. Slyšel jsem tiché vzlyky.
Je pryč. Navždy…